Náměsíčník od Larse Keplera

Lars Kepler (potažmo manželé Ahndorilovi) patří k mým oblíbeným autorům severské krimi. Když nedávno vyšel další díl ze série s komisařem Joonou Linnou, tentokrát s názvem Náměsíčník, hned jsem pro něj musela do knihkupectví. Lars Kepler je taková moje sázka na jistotu. Přečetla jsem všechno, co od něj (nich) vyšlo a nikdy jsem nebyla zklamaná.

V nové knize sledujeme příběh Huga, mladého muže, kterého najdou jednoho dne v karavanu, jak spí na zemi a pod hlavou má místo polštáře něčí ruku. V karavanu evidentně došlo k brutálnímu masakru. Oběť byla rozporcována sekyrou a to velmi důkladně. Jasný akt nenávisti až za hrob. Policie samozřejmě ihned podezírá Huga, ale ten tvrdí, že si vůbec nepamatuje, jak se do karavanu dostal ani co se tam stalo. Od dětství totiž trpí těžkou formou náměsíčnosti. Ve spánku dokáže chodit a dělat různé věci. Když se vzbudí, většinou neví, kde je ani jak se tam dostal. Ve vazbě se užírá myšlenkami, zda by ve spánku mohl skutečně spáchat tak otřesný zločin. Svatoušek není, ale že by zašel až takhle daleko? Případ dostane na starost komisař Joona Linna. Po návštěvě místa činu má okamžitě pochybnosti o Hugově vině. Rozhodne se požádat o pomoc svého letitého přítele dr. Erika Barku, který pomocí hypnózy přiměje Huga, aby si vzpomněl na některé detaily z osudné noci, kdy došlo k vraždě. Hugo je odhodlán policii pomoct, ale v momentě, kdy obětí se stejným modusem operandi začne závratnou rychlostí přibývat, je Joonovi jasné, že stojí před mnohem větším problémem.

I když je to už 10. kniha s Joonou Linnou, autoři dokáží stále perfektně udržet čtenářovu pozornost svým literárním umem. Samé zvraty, akce a napětí. Dokonce bych řekla, že tady zásadně přitvrdili. Zvýšila se brutalita i počet obětí a nevyhýbají se ani scénám se sexuálním podtextem. Také se nám snaží mnohem více přiblížit samotné postavy. Nahlédneme do jejich rodin, myšlenkových pochodů, seznámíme se s jejich minulostí a s poměry, ze kterých vzešly. Je to informačně hodně obsáhlé, ale pomáhá to k pochopení celého příběhu. Knize bych vytkla snad jenom situace a dialogy, které jsou místy až moc přitažené za vlasy. Některé pasáže podle mě nepůsobí věrohodně a říkáte si, že takhle to prostě běžně nechodí, takhle normální člověk nereaguje. 

Měla jsem několik teorií, kdo by mohl být vrahem, ale neuhodla jsem a konec mě totálně překvapil. Je tam opravdu hodně nečekaných zvratů, které se pořád vrství a nedovolí vám knihu odložit. A i když mám k některým věcem výhrady, musím říct, že jsem si to náramně užila a dostala jsem přesně to, co jsem čekala - nejlepší krvák roku 2024. 

Ze švédského originálu Sömngångaren vydaného v roce 2024 přeložila Karolína Kloučková. U nás vydalo nakladatelství Host v roce 2024, 495 stran.