Jak jsme se s vlkem vydali do Brd

Loni na podzim jsme se s vlkem vypravili na takovou malou dobrodružnou výpravu do Brd. Ráno jsme nahodili batohy a vyrazili z Orlova na dopadovou plochu Tok. Byl říjen, mlha a docela chladno, což nám nijak nevadilo. Neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení. Hned na začátek jsme chytli stoupák na Třemošnou, kde jsme chvilku pobyli na Čertově kazatelně a pak pokračovali dál po zelené.

Cesta na Tok po zelené vede sice lesem, ale převážně po asfaltu, což oba nesnášíme. Hezky jsme si zadržkovali a rozhodli se, že zpátky půjdeme pěkně na punk, mimo vyznačené trasy. V Brdech se to sice nedoporučuje, ale o žádném neštěstí nevíme a všechno lepší než asfalt.

Tok je nejvyšší vrchol Brd, má 865 metrů, ale krpál nečekejte, je to v podstatě rovina. Kousek od vrcholu jsme si v lese postavili tarp. Nastal totiž čas na sedánek a svačinu v podobě vysočiny s chlebem. Byla nám trochu zima, tak vlk vyndal vařič a smradlavou kostičku (tuhý líh) a uvařil nám litr černého čaje na zahřátí. Seděli jsme tam asi hodinu a pak jsme se odpočatí a posilnění vydali omrknout bývalou pozorovatelnu na Toku. Chvíli jsme si mysleli, že bychom mohli dojít až na Jordán, to je další dopadová plocha, ale nakonec jsme si to rozmysleli, protože už by to zpátky bylo moc daleko.

Odkvetlý vřes na Toku

Pozorovatelna na Toku

Byla jsem překvapená, kolik je tam všude vřesu. Když to v létě kvete, musí to být nádhera. Odpoledne se trochu vybralo počasí, takže se mi podařilo vyfotit i nějaké ty výhledy.

Cestou zpátky jsme ještě poseděli u studánky U břízy a pak po kamenných schodech pěkně nahoru až k seníku pod Tokem, kde je rozcestí, odkud jsme se lesňačkou dali směr Orlov. Cesta zpátky byla o dost náročnější než tam. Hodně do kopce a hodně z kopce, což je pro moje kolena peklo. Naštěstí Ibalgin gel je kámoš a vždycky mě zachrání. 

Kdo se bojí, nesmí do lesa a chodit mimo značené trasy už vůbec ne. Já to miluju. Když sejdu z turistické cesty, vždycky mám pocit, že jsem se dostala do zákulisí přírody. Všechno je najednou divočejší a přirozenější, úzké cestičky vyšlapané od zvěře, malé lesní jahůdky, keře plné ostružin, velká mraveniště. Jako by se to všechno snažilo dostat co nejdál od lidí, od těch stezek plných turistů, cyklistů, běžců...

Jsem za tyhle vzácné okamžiky moc vděčná. Ráda jen tak sedím se zavřenýma očima a poslouchám les. Nikam nespěchám, jenom si užívám klid a vůni lesa. 

(ne)výhled z Čertovy kazatelny u vrchu Třemošná.